Reportáž týmu Pomocná škola

Povím vám příběh o tom, kterak jsme dělali malou nenáročnou hru pro pár skalních nadšenců.

Vymysleli jsme si šílenou věc: těžkou šifrovačku, při které je potřeba strašně jezdit a trvá strašně dlouho. Akorát je otázka, jestli si to nebudeme hrát sami: jiné pokusy o dlouhodobé hry ukázaly, že nikdo moc nechce řešit dlouhé hry. A rozhodně se nikdo nepotáhne za šifrou někam na Moravu. Jak velká může být cílová skupina? Náš odhad byl deset týmů, přičemž jsme potichu doufali, že jich budou víc než čtyři a že celkový počet hráčů nebude menší než počet organizátorů.

Při domlouvání umístění prvních několika stanovišť jsme lidem vlastnícím zajímavá místa, kteří byli ochotní stanoviště u sebe opatrovat, s opatrností tvrdili, že týmů bude dvacet. Protože tolik jich určitě nebude; ale kdyby jich přece jen bylo přes těch plánovaných deset, ať nemají pocit, že je tam furt někdo otravuje.

Dělat malou hru je super. Můžeme si dovolit věci, co bychom si na Po škole dovolit nemohli: například dávat personalizované nápovědy týmu na míru. Taky moc nemusíme řešit peníze, z loňské Po škole nám zbylo pár tisíc, to nám těch pár papírů a Vojtovy elektronické i jiné hračky pokryje. Zbytek zaplatíme ze svého (hlavně teda benzín).

Nemáme zajištěno žádné zajímavé místo startu, tak ho vrazíme k Vojtovi a Markétě domů. Start bude super společenská akce, pozveme týmy k nim na zahradu a uděláme malou party.

Když jsme v pondělí před hrou konečně spustili registraci, s napětím jsme sledovali, co se bude dít. Po první hodině se nám ulevilo, cíl byl splněn: budou aspoň čtyři týmy! Dvě hodiny po registraci máme ještě větší radost, nejspíš se skutečně dostaneme na deset týmů! Tři hodiny po registraci znejisťujeme. V úterý ráno začínáme mít obavy. Markéta píše: "To jsem zvědavá, co s těmi dvaceti týmy budeme u nás před domem dělat."

Večer začínáme panikařit. Zasedá krizový štáb. Start posouváme do Ďábličáku, naštěstí je to kousek; týmy o tom spravujeme emailem i na stránkách. Počet týmů atakuje padesátku. Raději tiskneme sto kopií od první i druhé šifry. To ještě netušíme, že to nebude stačit...

Hra startuje. Na startu se tvoří dlouhá fronta, každý tým si odnáší perníkové prasátko, které upekla Markéta (ze čtyř dávek perníkového těsta, přičemž jedna várka běžně stačí na Vánoce jim i sousedům) a nazdobily Pavlíkovic holky. Prasátka se líbí, startovní šifra také. Několik týmů ji dává na místě a odjíždí rovnou na dvojku.

A nastává zlom. Druhá šifra se ukazuje mnohem těžší, než jsme zamýšleli. Předpokládali jsme, že nejlepší týmy dojdou během prvního víkendu hry na trojku. Ony ale stále kysnou na dvojce.

A kysnou tam i celý týden. A celý další víkend. Začínáme mít opět obavy. Nalákali jsme sto týmů na hru, ve které většina nezvládne vyřešit druhou šifru? Opět zasedá krizový štáb. Všechno zvažujeme a rozhodujeme se nedělat ukvapené závěry. Ještě počkáme. On to třeba někdo dá. Panikařit začneme až za týden. Pořád ještě můžou využít nápovědu.

Týmy píšou na fóru hry: "Až budete psát organizátorskou reportáž, mám dva náměty na název: 'Jak uspořádat celoroční šifrovačku se dvěma šiframi (a jedním náhodným obrázkem)' nebo by případně nemuselo být špatné kratší a úderné 'Eternity po česku'." Docela to vystihuje.

A pak přijde (konečně!) první žádost o nápovědu. A pak druhá. Beru si je na starost a napovídám, seč mi síly stačí... a nic. Po několika dnech napovídám znovu. Zase nic. Propadám trudnomyslnosti. Jsem neschopný já, anebo hráči?

Když v tom, najednou, hurá!, první tým šifru zlomil. Doufali jsme, že to bude impulz, který ostatní motivuje se víc snažit. Bylo tomu tak. Týmy opravdu přidaly na aktivitě: začaly víc žádat o nápovědu. Střídáme se u telefonu a poskytujeme non-stop personalizované nápovědy. (Všimněte si, že jsem přešel do přítomného času. To není chyba. Před hodinou jsem dával nápovědu jednomu z týmů. Nejspíš prosedíme na telefonu celé léto.)

Všechno zlé je k něčemu dobré. Aspoň nám přes dvojku neprojde mnoho týmů a my budeme dál dělat tu hru pro pár skalních nadšenců, kterou jsme si vymysleli. Ale popravdě, nevěříme tomu. Další stanoviště designujeme tak, aby unesla davy. A davy tam i doráží, občas dokonce rychleji než organizátoři. Naštěstí jsou týmy časově rozptýlené.

Ale tak co, vždycky jsme byli megalomani. A já si vždycky přál mít hru, ve které bude přes sto týmů...

Jirka